Materiály: usně
- materiály
- 5. 7. 2019
Kůže, kožešina, umělá kůže, koženka nebo snad useň, to jsou pojmy, které obratně používáme při koupi obuvi, oblečení i nábytku. Jak se však správně používá terminologie zaobírající se povrchy těl zvířat, nebo jejich imitacemi, aplikovaných na předměty lidského konzumu? Konkrétně se zaměříme na čalounění pohledových a funkčních části čalouněného nábytku tímto starodávným živočišným materiálem a jeho modifikacemi.
Kůže je nenahraditelným typem přírodního materiálu, které lidstvo s oblibou používá již několik tisíc let. Zpracování zvířecích kůží patřilo mezi vůbec první činnosti, které zaměstnávaly ruce člověka. První informace o elementárních postupech vyčiňování kůží pochází z asyrských nálezů a Homérovy Iliady. Nejstarší důkazy o rozsáhlejším kožařském zpracovávaní pocházející ze starověkého Egypta a jsou spojené s archeologickým objevem cca pěti tisíc let staré koželužské dílny. Přírodní způsob vyčiňování kůží nebyl přitom zdaleka jediný, který starověcí Egypťané poznali. Kmeny Sumerů, obyvatelé starého Babylonu a Chetité už měli znalosti o technikách vyčiňování kůží kamencem i tukem. Dodnes známou formaldehydovou metodu činění objevili Egypťané pravděpodobně náhodou, když se snažili z kůže dostat přebytečný tuk jejím ohříváním nad ohněm. Tento pokus dopomohl k objevu sušení kůží, která výrazně prodlužuje její životnost a udržuje její vzácné vlastnosti. Féničané dokázali z kůže zvířat dokonce postavit vodovodní potrubí. Římané zdokonalili techniku výroby kůže, kterou zpracovali pro následnou výrobu obuvi, oblečení i přikrývek.
Přibližně v 8. století začali Maurové na území Španělska s výrobou kordovánu, typu kůže známé několik set let v celé Evropě. Ve 14. století již kůže našla svoje uplatnění na pohodlných křeslech v kombinaci s masivním dřevem a její zpracování se tak stalo uměním. Už ve středověku lidé ovládali techniky odchlupování kůže, které se používají ve velmi podobné formě až do dnes. Výrazný posun vpřed nastal v polovině 19. století, když lidé objevili činicí účinky chromitých solí. Tento objev se velmi rychle přenesl do průmyslové výroby a inovace v podobě používání rotujících dřevěných sudů místo statických nádrží přinesly doposud nepoznané výsledky. Díky tomu se podařilo proces zpracování surových kůží zkrátit z osmi měsíců až jednoho roku na současných několik dní. Kůže je dodnes pro mnohé národy neodmyslitelnou součástí každodenního života.
Kožené výrobky jsou žádaným artiklem v nábytkářském průmyslu. Kůže, respektive usně, jsou používány pro funkční a pohledové části čalouněného nábytku. Usně dělíme na přírodní a syntetické. Přírodní usně jsou vyráběny nejčastěji z hovězí kůže, na namáhané části nábytku se používá zvířecí kůže z oblasti hřbetu a krku. Na méně namáhané pak useň z oblasti nohou a břicha. Kromě přírodních usní s hladkým povrchem se používají usně semišové, lakované a kožešiny. Pro užití na čalouněné výrobky se dále zpracovává kůže vepřová, telecí, z vodního buvola, kozí, skopová, jehněčí, z exotických zvířat, divokých zvířat, ale také např. pštrosí, kůže plazů, vodních savců, velmi vzácně i koňská (koňská useň velmi rychle ztrácí vlhkost a křehne).
Kvalita kůže závisí zejména na kvalitě zpracování, ale i na prostředí, kde dobytek žil, na kvalitě stravy, zda byl chován na volné pastvině, nebo v uzavřených stájích. Podle jakosti se rozlišuje jadrná kůže (kvalitní plná kůže s hustě propletenými vlákny) a prázdná kůže (rozběhlá, málo kvalitní kůže s řídce propletenými vlákny nebo s větším obsahem řídkých krajin)
„Oblíbenost přírodních usní souvisí s originalitou každého kusu.
Tento přírodní materiál je prodyšný, poddajný, elastický, tvarově stálý, ale i houževnatý a odolný proti opotřebení.“
Syntetické potahové materiály vznikly za účel nižší ceny, úpravy vlastností a zejména uspokojují poptávku po „něčem koženém“. Se syntetickými povrchy se setkáváme zejména v nebytových prostorech a veřejných interiérech s vysokými nároky na snadnou čistitelnost. Patří mezi ně například koženka, která je neprodyšná a není schopná absorbovat vodní páru, pro podklad je používán polyamidový a polyesterový úplet, netkané textilie (obuv) nebo papír (kufry). Poromer je porézní polymerní materiál, zpravidla homogenní, na podkladu nebo bez něj, propouští vodní páru, absorbuje a vypařuje vodní páru, podklad je tvořen netkanou textilií a horní vrstva nese nános PUR, nejznámější obchodní názvy poromerů: Corfam (USA), Clarino (JAP), Barex nebo Colaten (ČR). Alcantara je umělý materiál z PE (polyethylenu) a PUR (polyuretan), měkký, odolný proti otěru, prodyšný , snadný na údržbu. Ekokůže je umělá useň, dvouvrstvý materiál, horní vrstva z PUR, podklad bavlněný úplet, snadný na údržbu.
Koželužské názvosloví
Kůží je nazývána vrchní pokrývka těla obratlovce. Pro stažené kůže menší velikostí se používá výrazu kožka, dle ČSN 79 0000 Názvosloví koželužských kůží.
Usní pak nazýváme vyčištěnou kůži, jejíž vláknitá struktura zůstala víceméně zachována a chlupy mohou nebo nemusí být odstraněny, v takovém případě mluvíme o kožešině. Tloušťka povrchové úpravy usní nesmí být větší než 0, 15 mm, dle ČSN 79 0001 Názvosloví usní.
Přírodní useň je srsti, tuku a nečistot zbavená kůže, mízdřením na holinu, která se dále zpracovává činěním na vyčiněnou useň.
Vyčiněná useň je prodyšná, poddajná, elastická a tvarově stálá, ale i houževnatá a odolná proti opotřebení. Přijímá tělesnou vlhkost, ale současně se může proti přílišné vlhkosti, přicházející zvenku, uzavřít. Useň je dotykově teplá, drsná, má charakteristickou vůni a je hygienická. Každá useň je jedinečná a originální.
Mechanické a chemické opracování kůže vytváří mnoho variant zpracování usně. Ze stejné kůže lze vyrobit tenkou, měkkou a splývavou oděvní useň nebo silnou a kompaktní nábytkářskou useň. Zpravidla se useň dělí na svrchní část – horní kůže, která se skládá z hustého pletiva jemných vláken a má přirozenou strukturu (nazýváme ji useň vrchová či lícová) a na spodní část kůže (nazýváme ji štípenka), jejíž povrch je pro využití upravován povětšinou vyrážením nebo potiskem. V některých případech (u silnější kůže – např. z hovězího dobytka, vodního buvola) se vyrábí první a ještě i druhá štípenka, označení vrstev směrem dovnitř kůže.
Useň, jakožto přírodní materiál má vnější nepravidelnosti, které se nepovažují za vadu. Zejména při barvení přijímá každá část usně barvu odlišně a tím vznikají nepravidelnosti při vybarvení. Základní zpracování usní je po horizontálním dělení (štípání) dále činění a další technologické postupy. Štípání je mechanické plošné rozřezávání kůže (holiny) nebo usně na dvě nebo více vrstev. Horizontálním dělením vznikají dva druhy usní s rozdílnými vlastnostmi. Nazývají se lícová useň a štípenková useň.
- Useň bez úpravy je přírodní nebo barvená neapretovaná useň se zachovanou kresbou líce.
- Useň s přírodním lícem může nebo nemusí mít povrchovou úpravu, původní líc, který se objevuje po odloučení pokožky, není odstraněn, tj. kresba líce zůstává zachována.
- Useň s broušeným lícem je useň s jemně vybroušeným lícem upraveným krycími apreturami, hladká nebo tlačená.
- Oboustranně upravená useň je chromitá nebo kombinovaně činěná, upravená tak, aby byla použitelná z lícové i rubové strany
- Hladká useň je s přírodním nebo broušeným lícem, bez umělé kresby na líci, v lesklém nebo matovém provedení.
- Tlačená useň je s umělou kresbou na líci (vlysem), v lesklém nebo matovém provedení, jednobarevná nebo vícebarevná. Tato úprava se používá zejména pro štípenky.
- Useň s vlasovou úpravou je jemně broušená od rubu (velur) nebo jemně broušená od líce (nubuk), s kratším nebo delším vlasem.
- Matová useň je useň s matným lícem
- Useň se stahovaným lícem je speciálně činěná useň s výraznou lícovou kresbou, lesklá nebo matová, s transparentní nebo polotransparentní úpravou.
- Useň s krycí pigmentovou úpravou - povrchová úprava usně je provedená apreturou obsahující krycí barviva (koželužské pigmenty), apretura zakrývá líc usně. Tuto úpravu mají mj. štípenky. Pokud je lícová kresba částečně zachovaná, jedná se o lehkou krycí pigmentovou úpravu.
- Useň s lakovou úpravou má krycí pigmentovou povrchovou úpravu a následný přestřik lakem.
- Useň s transparentní úpravou má povrchovou úpravu líce provedenou průhlednou, popř. obarvenou apreturou. Tato úprava zachovává a zdůrazňuje kresbu líce, nezakrývá vady a znaky kůže.
- Useň s polotransparentní úpravou má povrchovou úpravu líce provedenou kombinací krycí pigmentové a transparentní úpravy. Kresba líce je částečně zachována
- Useň s lehkou transparentní úpravou, kde její líc není zakryt běžnou fixační vrstvou úpravy. Na povrchu usně jsou znatelné všechny přirozené povrchové vady a znaky líce. Aplikací vhodných přípravků je na vzhled i na omak dosahováno speciálních efektů.
- Povrstvená useň má na povrch nanesenu nebo připojenu vrstvu o tloušťce větší než 0,15 mm, ale menší než je třetina celkové tloušťky usně.
- Useň se záměrně stíranou úpravou má úpravu líce nejméně ze dvou různě zabarvených vrstev apretury. Setřením vrstev při výrobě zůstává viditelná střední nebo základní vrstva apretury.
Jednotlivé části usně v ploše mají odlišné vlastnosti. Je to způsobeno rozdílnou hustotou spleti usňových vláken. Čím je spleť hustější, tím jakostnější a pevnější je useň. Nejhustší je useň kolem hřbetní části, směrem k hlavě a břišní části hustota vláken ubývá. Nejkvalitnější část středová se nazývá „krupon“ a jsou z ní vyráběny nejvíce namáhané části výrobků, zejména sedáky. Krupon má nejvíce souměrnou stavbu z hlediska jadrnosti, tloušťky a struktury usně.
Fyzikálně mechanické vlastnosti usně souvisí se strukturou usně a jsou závislé i na různých směrech v ploše usně (rozeznáváme dva základní směry vzhledem k hřbetní čáře – rovnoběžně a kolmo). Jsou to měřitelné (v případě tuhosti i neměřitelné) vlastnosti a některé z nich jsou závislé na tloušťce a nasákavosti usně. Patří sem plošná a objemová hmotnost, teplota smrštění, pevnost v tahu, tahová tuhost, pevnost ve vytržení trnu, pevnost ve vytržení stehu, pevnost v dalším trhání, pevnost v roztržení štěrbiny, deformace při vydutí (plošné protažení), pevnost a protažení ve vydutí kuličkou, tuhost. Před vlastním zpracováním na potah výrobku musí být usně vytaženy tak, aby se při užívání již na hotovém výrobku nevyvolňovaly (neprotahovaly) a tím nevznikalo zvlnění potahu.
Protažení (neboli vytažení) usně se musí činit v obou směrech, tedy rovnoběžně s hřbetovou osou zvířete a následně kolmo na ni. Vytahování usně se provádí ze středu směrem ke krajům v obou směrech, vždy souběžně z obou stran. Napínání se provádí zejména u usní chromočiněných také pro jejich vyšší výtěžnost a získání konečného tvaru usně. Rovněž se tím srovnává tažnost usně v různých směrech. Způsoby napínání se provádí např. pomocí hřebíků nebo kolíků na kovové rámy, popřípadě si je řemeslníci napínají sami, vždy dva pracovníci proti sobě postavení.
Při zpracování usní střihem na dílce potahu je nutno mít na paměti, že každá useň je jedinečná jak svým tvarem, strukturou, jadrností v ploše, tak i umístěním a kvalitou kazů, vad a děr po zpracování. Nelze tedy připravit vždy aplikovatelný střihový plán přesného rozmístění dílců, platný pro každou useň v šarži, jak je to možné u textilií. Při umísťování střihových dílců je zároveň třeba respektovat nestejnou tažnost usně v různých směrech. Před umístěním střihových šablon musí být useň pečlivě prohlédnuta, musí na ní být vyznačeny vady, s rozlišením na vady povolené a vady nepovolené. Šablony musí být umísťovány tak, aby nijak nezasahovaly do vyznačených nepovolených vad. Střihové dílce usně, které jsou aplikované na skrytých (neviditelných) místech výrobku, mohou být vyřezány z ploch označených jako povolené vady usně.
Základní pravidlo pro rozmístění dílců stanoví, že nejvíce exponované dílce – sedáky a opěráky by měly být umístěny v části středové zvané „krupon“, která má nejlepší mechanicko-fyzikální vlastnosti. Orientace dílců sedáků a opěráků by měla být tak, aby osa dílce výrobku byla shodná nebo rovnoběžná s hřbetovou osou usně. Pro obchodování s usní se užívá terminologie, která je uvedena následujícím obrázku.
„Hodnocení usní záleží na množství vad, tedy na množství boláků, bradavic, jizev či výpalků na kůži zvířete.
V současné době je však módním trendem, přiznávat vady na hotovém výrobku jako důkaz o přírodním původu materiálu.“
- USEŇ NAPA - hladká, měkká useň, zůstává zachována výraznější kresba, chromitá nebo kombinovaně činěná, často barvená anilinem
- VELUR - obvykle chromitá nebo chromitotříselná useň , barvená v lázni s rubem upraveným broušením a vždy je barvena anilinem
- HLAZENICE - jde o pevnou hovězí useň, kterou je možné použít jako samostatné usně bez čalounění u potahování židlí a křesel
- NUBUK - vyráběna z hověziny nebo teletiny, na lícové straně jemně broušená se sametových charakterem , barvená v lázni nebo bílená
- TLAČENÁ USEŇ- useň s umělou kresbou na líci, v lesklém nebo matovém provedení, jednobarevná nebo vícebarevná, možno překrývat lehké nepravidelnosti
- BUVOLÍ USEŇ - useň z kůže vodních buvolů, žijících ve volné přírodě a chovaných v zadní Indii jako domácí zvířata, jejich kůže má obzvláště hrubou, jedinečnou strukturu
- ANTICKÁ NEBO PATINOVANÁ USEŇ - typická pro čalouněný nábytek potažený v současném anglickém slohu, vzniká nanášením tmavých, či jiných efektních tónů na useň barvenou anilinem s povrchovým rýhováním, tak vzniká staré usně
- JUCHTA - hovězí nebo telecí useň, vyčiněná přírodními nebo chemickými prostředky a silně napuštěná oleji či jinými mastnými prostředky, dříve nazývána "ruskou"
- VAŠETA - jemná štípenka s vyraženým safírovým vzorem, safián je druh lesklé barvené usně)
Pro ošetření usní pro trvalý vzhled se doporučují speciální přípravky s obsahem včelího vosku a jiných přírodních leštidel.
- KOŽEŠINY - kůže savců se srstí, na rubu vyčištěné, získávaných ze zvířat, žijících divoce, domácích nebo z "kožešinových farem", nejcenější jsou pak kožešiny ze zvířat žijících divoce v drsných severských krajinách, na potahování čalouněného nábytku se nejvíce z domácí produkce používají teletiny
- HOVĚZINY - kůže získané z domestikovaných zvířat (tur domácí), minimum kusů je z volné přírody (buvol, bizon, zubr, tur), tuzemské hověziny se dělí na: jalovičiny, kraviny, býčiny a volovice, přičemž jalovičiny a volovice jsou kůže mladého dobytka a patří k nejlepším koželužské surovině - kůže je plná, vlákna hustě propletená, jadrnost většiny plochy, hustota vaziva stejnoměrná, výhodou je velká plocha získané usně, která umožňuje zpracování i velké střihové dílce potahu čalouněného nábytku
- TELETINY - kůže telat nebo mladého skotu, vyznačují se stejnoměrnou hustotou vaziva a jemným lícem, vyhledávaná koželužská surovina, jsou však menší než hověziny a vysoká cena je předurčuje k použití na luxusní nábytek
- VEPŘOVICE - kůže z vepřů o hmotnosti vyšší než 40 kg, získávají se ze zvířat pomocí kruponů nebo v celých kůžích, mají výraznou lícovou kresbu, zpracovávají se nejvíce na nubukové usně, vepřové usně se používají nejčastěji na sedáky a opěráky židlí, krupon usně je jadrný a krajiny řídké, typické jsou znatelné otvory po štětinách, po hovězině nejběžnější kůže
- SKOPOVICE A JEHNĚTINY - významnější pro kožešnický průmysl než jako koželužská surovina, vyznačují se prázdností a malou pevností, využívají se ve formě kožešiny na čalounění volných polštářů či opěráky židlí
Leave Your Comment Here